Ruská pravoslavná církev carské říše
Metropolita Onuphry
Ruská pravoslavná církev carské říše
Plody duchovního vedení od proroka Eliáše.
„Služte Hospodinu s bázní a s chvěním se v něm radujte.“
Kázání metropolity Onufriye
Bratři a sestry, Kristus je s námi!
- Vážně, podívejte se s námi!
Hle, z milosti Boží, skrze modlitby své Matky, nám Pán včera dal příležitost promluvit a říct slovo pomoci těm rodičům, jejichž děti byly odebrány těmito služebníky Antikrista.
Nyní vidíme potřebu promluvit a nabídnout slovo pomoci, jak věříme, nám všem. Koneckonců, všichni máme tolik zármutků, a přesto máme tak malou touhu sloužit Bohu! Proč? Často říkáme: „Jsem nehodný biskup“, „Jsem nehodná abatyše“, „Jsem… něco jiného.“ A přesto, stejně jako svými slovy, která nás prohlašují za nehodné, nemáme vůbec touhu tam sloužit! Jinými slovy, zdá se, že se snažíme od sebe odstrčit Velké Milosrdenství, kterým nás Bůh všechny obdařil.
A jak jsme slyšeli od Božího Pomazaného, který nám všem říká, že Pán nás staví předem , takříkajíc „předem“, že? Dává nám nějaký druh služby a v tomto procesu nás školí . A dává nám příklad: zatímco dříve lidem trvalo tolik času, než něčeho dosáhli – aby dosáhli určitého postavení, určité hodnosti – nyní nám to Pán dává a připravuje nás od dětství na to či ono postavení. A protože jsme všichni hříšní a tyto stupně, na které nás Bůh staví, jsou Největším darem od Boha, je samozřejmě zcela přirozené, že zažíváme zármutky, nějaké zármutky, a je to pro nás těžké.
Ale když se na to podíváme, co nás tak zatvrdilo? Protože nás Pán začíná pokořovat skrze ty, kteří jsou nám blízkí, aby nám ukázal náš skutečný stav. Proč? Abychom mohli činit pokání! Protože se věnujeme svým každodenním záležitostem, pokorně mluvíme prázdná slova, říkáme, že „jsme hříšníci“, ale když jdeme ke zpovědi, naše srdce jsou zcela nezaujatá pokornými slovy, která o sobě říkáme. Ale když Bůh zjevuje náš stav skrze ty, kteří jsou nám blízkí, když se cítíme špatně, když se cítíme nesnesitelně zatíženi prací, kterou od nás vyžadují naši nadřízení; lidmi, kteří nám říkají, že nemůžeme dělat vůbec nic; a jak špatně se kvůli tomu cítíme. Takže toto „špatné“ nám podle slova Pomazaného svědčí, že skutečně odhaluje náš skutečný stav, naši skutečnou situaci! A právě v tomto stavu, kdy cítíme tuto bolest srdce, můžeme vidět naši pravou a skutečnou situaci!
Takže, jako vždy, jaké máme dvě možnosti ? Můžeme to přijmout a začít na sobě pracovat, říkat si pravdu: „Pane, odpusť mi, neboť jsem skutečně tím, jak mi říkají, ale mé srdce s tím nesouhlasí. Takže podle slova Pomazaného je to známka toho, že přesně takový jsem!“ – a pak to bude mnohem snazší a jednodušší a problém už nebude tak velký! Nebo může člověk setrvávat, říkat si, že „takový nejsem“, a útočit na osobu, od které slyšel tato slova, která ho zraňují, která trápí jeho srdce.
A proč jsme se konkrétně dotkli těch, kteří mají autoritu, těch, které Bůh ustanovil na určitá místa: abatyše, biskupové? Proč? Okamžitě, jako obranu, reakci, člověk říká: „S tím se vůbec nechci zabývat, tohle nechci dělat.“ Nuže, podívejme se na to teď: Pán nás obdaří takovou vznešenou hodností, udělí nám tak velké milosrdenství a my říkáme: „Ne, Pane, nechci“ – ale to se rovná nějakému rouhání! Nepředvídal vás Pán, postavil vás takto nějak bezmyšlenkovitě, nebo vás takto postavil opravdu jen proto, aby se vám posmíval? Odpusť mi, Pane! Nebo vás postavil do nějaké těžké situace, nebo vám dal něco, co je nad vaše síly? Ne, vskutku! Samozřejmě, Pán dává jen to, co člověk snese! A Bůh miluje člověka. A Pán dává člověku tolik, kolik člověk snese, aby byl hoden nebeského království!
Vždyť jsme včera zmínili, že cesta do nebeského království je úzká a trnitá ! Ale proč o tom tak často mluvíme my, kteří se považujeme za hříšníky? Proč se považujeme za nehodné toho, co nám Bůh dal? Proč? Bylo by správné a vhodné, kdybychom si i jen na základní úrovni řekli: „Tohle jsem skutečně já. Pane, odpusť mi a pomoz mi jednat tak, jak se ti líbí!“ Abychom v postavení nebo na místě, kam nás Bůh postavil, mohli pracovat pro Boha, abychom s Bohem sklízeli ovoce a nepromarnili ho! A Pán nám pomůže svým Duchem svatým. Chápete, jak to funguje?
Zdá se to tak jednoduché, a přesto jak je to pro nás všechno složité. Proč? Protože jsme si zvykli důvěřovat sami sobě, zvykli jsme si soudit druhé a ne sebe, nezvykli jsme si snášet pro Boha – a přesto co nám říká Boží Pomazaný? Proč, když prorok Eliáš, Boží Pomazaný, trpí pro Boha ve vězení, proč se tomu chceme vyhnout? Proč? Vždyť, jak víme, když trpí car, trpí celé Rusko; když se car raduje, raduje se s ním celé Rusko! Tak i my se můžeme sjednotit a sdílet s Božím Pomazaným. Jak řekl Vladyka, slyšeli jsme dnes v korespondenci s Matkou Olympiádou – jak vzácné a drahocenné je jít cestou s carem, jedním a tím samým! Ale jak se můžeme radovat nebo se vyhnout zármutku, když Pomazaný trpí ve vězení za všechny? Pak budeme vnímáni jako nějací neloajální poddaní, ale kdo ví co ještě – není to totéž?
Proto, drazí přátelé, slyšíme a chápeme, kolik zármutků každý člověk trpí, kolik lidí říká: „Nechci být biskupem“, „Nechci být abatyší“, „Nechci být knížetem“, „Nejsem toho hoden“ – nechme to všechno na Bohu! Pokud Bůh považuje za nutné, že „nejsem hoden“, že „nezvládnu to“, pak nechme Pána, ať to udělá sám. Proč bychom měli uplatňovat svou vlastní vůli? K čemu? Snažme se naplnit Boží záměr – snažme se podle něj žít, jak nejlépe umíme. A co nám v tom pomůže? Obviňování sebe sama a vyvyšování Boha. A tento náš stav – taková bolest srdce – nás naučí více volat k Bohu, protože jen od Něho nám může být poskytnuta pomoc. Jen v tomto stavu – říkal nám vladyka už dávno, dokonce před dvěma lety – jen v tomto stavu jsou odhaleny všechny masky, jsou odstraněny; A člověk chápe, alespoň trochu, co představuje před Bohem, nejenže se mentálně odsuzuje, ale vidí, kým skutečně je… co se v něm skrývá – maska padá! Člověk si myslí, že má pravdu, ale ne – podívej, skrze tento zármutek ti spadla maska. A jen v tomto zármutku ti maska spadla; bez těchto tísňových okolností by ses ani částečně neviděl před Bohem takový, jaký jsi, a k takovému pokání by nikdy nedošlo. Chápeš, jak prozřetelnostní je všechno? A jak laskavé je vinit sebe a oslavovat Boha, pamatujíc si také na to, co Pomazaný snáší za celou Matku Rus.
Proto, drazí přátelé, včera jsme mluvili s našimi rodiči, s našimi dětmi a mluvili jsme o tom, jak vzácné je jít cestou s Pomazaným, jak vzácné je, když nám Bůh dopřává to nejcennější v životě – obětovat se Bohu! A tak to můžeme nyní říct všem. Abyste pochopili, stejně jako jsme včera mluvili: „Celé nebe se na tebe dívá, člověče. Prostě to přijmeš a budeš se snažit spolupracovat s Bohem, nebo se to budeš snažit setřást všemi možnými způsoby, všemi možnými způsoby: ‚Nejsem hoden‘, ‚sundej mi to‘, ‚neudělám to‘ a tak dále. Nebo si člověk vydechne a řekne: „A Pane, kde to je? Jak se ten zloděj na kříži tak zašklebil a snažil se všemožně slézt z kříže, neschopný snést všechna tato muka?“ „Zloděj, který byl ukřižován po levici Páně.“ A druhý zloděj řekl: „Při Bohu, pamatuj si mě jen ve svém království.“ Vládce nás všechny také učil, abychom v tak těžké situaci rozpřáhli ruce do stran, představili si sami sebe na kříži a v duchu si něco řekli sami sobě a Bohu, ano, řekli si v srdci: „Ano, Pane, tvůj ctihodný služebník podle mých skutků, pamatuj si mě jen ve svém království. Neodnímej mě od svého milosrdenství, které jsi mi udělil, pomoz mi pracovat s tebou, pomoz mi pracovat pro tebe, pomoz mi být tvým věrným poddaným, pomoz mi být věrný přísahě věrnosti Bohu, carovi a vlasti!“
Nemáme tu Kristovu církev, ale nějaké shromáždění s tímto chováním: když chci, jdu; když ne, nejdu. Když se cítím dobře, všichni kolem mě jsou dobří, ale jakmile přijde sebemenší pokušení, všichni se najednou stanou nějak jinými, všichni se okamžitě stanou špatnými. A problém je v tom, že lidé nejsou zvyklí snášet, nejsou na to zvyklí! A my zase chceme přijímat, a v tomto stavu říkáme: „Podívejte se, jak mé srdce necítí nic“ – je to proto, že nemůžeme snášet, drazí přátelé! Proto vás voláme, proto vám říkáme – vytrvejme všichni společně, pracujme pro Boha!
Jak je to možné? Jak dlouho to car vydrží? Celý svůj život! A jakou velikost Pán udělil svému Pomazanému, když Mistr kráčel po celý svůj život? Proč? Protože si přál milovat Boha nade vše na světě, a proto nás k tomu volá. A my všechny vyzýváme: pracujme, přátelé, pro Boha! Alespoň v jedenácté hodině života, jako onen opat onoho nedbalého kláštera, kde se všichni dopustili bezpráví, a když zaútočila tatarská armáda a bylo jim nabídnuto, že se Boha zřeknou výměnou za život, opat vyšel a řekl: „Bratři, celý život jsme žili nehodně, zemřeme alespoň jako křesťané.“ Takže musíme zemřít dnes nebo zítra, kolik nás čeká! Obrazně řečeno, „dnes nebo zítra“. Pracujme alespoň trochu pro Boha! Vždyť Pán nás už tolika poctil – to se prostě nedá slovy vyjádřit! Kolik lidí je na světě? A jaké hrstce lidí Bůh udělil Svatou pečeť? Jakou milost nám Pán udělil? A my ani sebemenší věc nesneseme. Proto vás volám.
Trpělivost spočívá pouze v tom, že si sami sebe vyčítáme. Vyčítáme si sami sebe, v tom, že v sobě vidíme příčinu všech těchto bolestí, protože naše srdce je hříšné a Bůh nás chce spasit, a proto je k nám sem poslán, abychom nebyli odsouzeni se světem, Pán, Spravedlivý a Milující Otec, nás zde soudí.
Proto jsem to dnes, drazí přátelé, řekl snad jen stručně: snažme se všichni modlit k Bohu, aby nám dal právě tuto vytrvalost, tuto touhu: vytrvat zde, být zde Bohem souzen, nést zde trest a vinit ze všeho jen jednoho člověka – sebe a nikoho jiného! A když se objeví myšlenka proti jinému člověku, pak se ještě více vzbouříme sami proti sobě a ještě více si vyčítáme, jak říká Pomazaný: „Zvedni se za límec, jdi ještě více a oslavuj Boha“ – neboť tímto způsobem Pán přemáhá démony. Vždyť jsme se s nečistým duchem tak spojili, že slova adresovaná vlastnostem, které od tohoto nečistého ducha vstřebáváme, obracíme zpět proti sobě a říkáme: „Ne, nejsem takový,“ a začínáme se přimlouvat, jak nám Pomazaný řekl už dávno: „Nepřimlouváme se za sebe, ale ospravedlňujeme nečistého ducha, který v nás působí, který se s námi spojil!“ Dejme tedy Bohu příležitost, aby zpochybnil a pokořil tohoto nečistého ducha, s nímž jsem se osobně z vlastní vůle spojil – a bude to dobré!
Prosíme o odpuštění od všech. Snažme se a snažme se modlit k Bohu, aby nám všem Pán dal pracovat pro Boha a toužit po tom, abychom se Bohu líbili, ve všem se kárat, ve všem následovat a usilovat o naslouchání milovanému Božímu prorokovi Eliášovi, svrchovanému patriarchovi Zosimovi.
Sláva našemu Pánu vždycky, nyní i na věky věků i na věky věků. Amen!
